Václav Koubek

cena 200,- Kč + 80,- Kč dobírka, objednávka: info@vaclavkoubek.cz

Tato knížka je souborným vydáním knih Václava Koubka Hospodské povídky, Vesnické povídky a Karí povídky. Tyto knihy už samostatně na trhu nejsou, nicméně nepřijdete o ně, když se začtete do této knížky. Pár legendárních povídek máte na ukázku i zde…

Nirvána

Žiji život hříšný a ve své podstatě i mělký. Kolem sebe míjím bývalé spolužáky, úspěšné přátele a podnikatele. Já jsem stále nic. Umím sice jako komediant stříhat ušima, udržet vajgla pyskem, zahoukat jako sýček, avšak na obdiv tohoto světa to nestačí. Je třeba se chystat na život příští, a toho lze dosáhnout jen askezí. Začít nepít, stahnout smysly a stát se provždy vegetariánem. Příští život chci být totiž plankton. Ležet na moři a jen se houpat v milém slunci. Dal jsem se proto na východní filosofii. Nakoupil duchovní literaturu, všechny východní moudrosti a studoval a čekal nirvánu. Už jsem ani nevycházel z domu. Co taky venku, když člověk nemůže do hospody. Měsíc jsem meditoval a čekal osvícení, když mi došlo náhle zrní a já musel do zverimexu. Hned na chodníku jsem potkal přítele. Samozřejmě, co můj známý, to opilec. Ten se hned ptá, jestli nepůjdu na pivo, že jsme se dlouho neviděli, ale já mu mohl jen odpovědět:

„Nezlob se, příteli, nepiji, jsem vegetarián, čekám nirvánu, budu plankton.“

Přítele to nejdřív pobavilo, ale pak mi navrhl, ať s ním jedu do Brd, kde je blíž k bohům. Přijal jsem.

Hned u vchodu do jeho chalupy jsem pochopil své nedopatření. Uprostřed jediné místnosti sedělo kolem sudu pět mániček a lemtali pivo. Když mě přítel představil jako vegetariána a abstinenta, nikdo se se mnou nebavil. Přesto jsem zůstal, meditoval a čekal nirvánu. Den co den přicházeli máničky z hospody a ještě dlouho do noci se propíjeli, zatímco já vždy ráno s prvním slunkem vstal a šel se napást svěží trávy. Jitrocel, třezalka a divizna byla má strava, zatímco oni do sebe tlačili tlačenku, karbanátky, sekanou, prostě mrtvoly, pro nás východní filosofy děs. Nirvána stále nepřicházela. Poslední den jejich orgie vyvrcholily. Koupili si sud plzeňského a dali si péct bůček. Hoši pili a přízemně se bavili, zatímco já stále čekal nirvánu. Dosud pět knih jsem přečet a nirvána nikde. Máničky pili nalačno, až usnuli a já kolem půlnoci cítím náhle takový nový svobodný vnitřní pohyb. Karmicky se mi ustálilo dýchání. Nádech, dech a výdech. Už téměř levituji. Nikoli, to se dopéká bůček. Říkám si, přeci jim ho nenechám spálit, a tak otevřu troubu a píchnu do opečeného špalku a nožem odříznu plátek a jen tak ochutnám, je-li měkký, když tu se dostaví Nirvána. Cítím náhle vítězství nad svými minulými i bucoudími životy. Stav blaženosti a osvícení. Polkl jsem tedy dvě kila bůčku a završil deseti plzeňskými a už se houpu v moři jako plankton, když to slunce na horizontu zvolá: „Kdo sežral ten bůček?!“ A zpátky, hlasem jedné z těch mániček, si samo odpoví: „Tenhle ne, to je přeci vegetarián.“

Vrata

Vrata jsou vizitkou domu. Jaká vrata, takový hospodář. A tak jsem nechal vyrobit nová vrata. Řemeslníci je přivezli v den, kdy jsem nebyl doma, a tak jsem je musel druhý den usadit sám. Tedy říkám-li sám, myslím samozřejmě se ženou. Stále se přistihuji, že říkám-li já, myslím rodina. Že má žena je vlastně Já. Že Já, je vlastně můj domov, syn, dcera i žena. Že Já je náš čas, naše společné spory i chvíle pohody. Tedy Já jsme šli nasadit vrata. Ženě se nechtělo, ale když mě viděla, jak se s nimi zoufale plahočím, přišla.

„Vem jen pajcr a vzpřič je!“ zvihám vrata.

„Opři se zády a tlač!“ uděluju pokyny.

„Srovnávej balanc!“ řvu a bejčim.

Snad omylem osudu šel kolem děda krámskej. Muž tisíce smrtí. Vždycky ho odvezou v komatu do okresní nemocnice a druhý den se už sám vrátí na kole. Děda krámskej všechno ví, všechno poradí a teď, po operaci, má povinnou procházku.

„Musíte vrata vkroutit do lůžka,“ radí.

„Pujčte mi pajcr!“ chápe se akce.

„Tlačte!“ poroučí.

Tři práce levý tu teď s vraty zápolí. A jak se tak točíme a pokyny si dáváme, stane se, že já s dědou držíme pajcr, zatímco má žena drží sama vrata.

„Už je neudržím!“ vzdychala za nimi.

„Já je pustím!“ stýskala si.

„Já už nemohu!“ sípala.

A jak vítr zadul, jak vítr fouk, vrata v jedné chvíli žuchla.

„Kde je má žena? Kde je má žena,“ ohlížím se. Zmizela.

Ani děda, ani já, ani soused, ani pán. V pěti jsme museli ty vrata druhý den zvednout. Tedy, říkam-li My, myslím tím bez ženy. Protože ta od té doby říká, že dům má ráda, ale sebe raději. A v kuchyni sama vaří čaj.

Óm

Den v ashrámu má svůj denní řád. V kostce řešeno, vstává se ve čtyři, stejně jako když jsem dělal v železárnách. Všichni se po ranní sprše sejdou v tichém palmovém háji a následuje pozdrav slunci, jóga, meditace, čekání na slunce, až guru pronese Óm a všichni po něm Óm zopakují. Pak se čeká do odpoledne a když je slunce na hlavami, zazní opět Óm a všichni se přidají. Medituje se, čeká a když přijde večer, guru zapěje Óm a slunce pak už samo zapadne. Slabika Óm představuje myšlenku, že svoření vesmíru předcházel zvuk, že hmota vznikla ze zvuků, z nich vzešli i bohové. Tato vibrace drží v kosmu pohromadě všechny atomy. Óm je též slabikou luku, vystřelující náš šíp „Já“ do cíle, jímž je Absolutno. Moje já teď však sebou vrtí v lotosové pozici a mravenci mu tunelují lýtka. Komáři už ze mne vysáli snad všechnu krev, nos mám nateklý a loupe se mi hlava. Když první večer všichni vstávají, já už nemohu své nohy ani narovnat. Jsem celý pokroucený, vydulý a sám vypadám jako znak Óm. Když pak představené nám rozdávají do misek datle s banány, roztřesou se mi ruce tak, že všechny jídlo skončí na zemi. Opět zazní Óm Shántí a prsty všech se pomalu zaboří do rýžové kaše. Když mi do poháru nalijí vodu, již o ní nespekuluji a vypiji celý obsah. Překvapen jsem sytý už z tak malé misky. Konečně se uvolněn opřu o stěnu a s výdechem natáhnu nohy. Žáci kolem se pochichtávají a guru dál bez povšimnutí polyká svá sousta. Soused mne upozorní, že jídlo je také obřad a že si nesmím natáhnout nohy. Opět svá bolestivá třísla stahnu pod sebe. V noce nespim, omdlim.

K ranní modlitbě se tu sešli všichni, včetně personálu, kuchařek, správce, sester a zahradníka. Usedá přede mne a zjevně trpí slaboduchostí. Co chvíli se otáčí, mrká na mne a uchichtává. Modlitba trvá asi půl hodiny a já nestíhám přeložit si neznámá anglická slova. Celé tělo mne bolí a třísla mám napnuta tak, že se obávám, že mé nohy z lotosu samovolně vyskočí a vykopnou zahradníka do zahrady. Po mši následuje přednáška o józe. Probírá se prána, dech a životní síla, což je vlastně duše, vyjadřující vztah mezi řečí, dechem, zrakem, sluchem a myšlením. Tato ústrojí zas odpovídají ohni, větru, slunci, měsíci a čtyřem světovým stranám. Přichází i praktická část dýchání. Duchovního osvícení ale zdaleka nedocházím. Potím se, třesu, vibrují mi svaly. Chvíli přemýšlím, zdali již dokonce nelevituji. Ještě jeden Óm a já už spím ve své chýši. Propásl jsem celé školní odpoledne. Nateklá tvář a bzučení tisíce moskytů mne večer vyhnaly do palmového háje. Všichni jsou již po večeři a jednomu z žáků se mne zželelo a obětavě mi půjčil moskytiéru. Pod její ochranou usínám a tiše pozoruji dva leguány, co si to přišli spolu užít do mé chatky.

Já a můj táta

Když jsem se narodil, světu jsem moc nevěřil. Celá mi čučela do kočáru a pak na mě dělala takové ty držtičky.

„Jé, to je pěkné děťátko, ťu, ťu, ťu, ťu, ťu, ťu, ťu,“ nebo „A co ty kluku, co z tebe bude? No co z tebe vyroste? Buf, buf, buf“ a jiný zas „Celej po mamince. No zasměj se, no zasměj se! He, he, he.“ Zkrátka, že bych byl z tohohle světa, na kterej jsem právě přišel, dvakrát odvázanej, to říct nemůžu. Až když jsem byl větší, tak jsem pochopil, že jsem po tátovi. Moc si se mnou sice nehrál, ale byla s ním zase bžunda. Co moh, to splet. Už jako kojenci mi omylem místo sunaru dal roztok prášku na praní, takže mi museli pumpovat žaludek. Jindy mě měl zase na hlídání a nechal mě v hospodě. A jednou mě vzal na lyže. Vrazil mě do batohu a sjížděl sjezdovku. Byla namrzlá, on neuměl zabrzdit, a tak jsme ji sjížděli šusem. Táta proletěl lavinou a já měl omrzlej nos.

Táta byl vůbec šampion a chtěl ze mě taky mít chlapa, a proto mi už ve třech letech koupil lyže. Na hůlky už mu nezbylo, a tak mě učil jezdit bez nich. Postavil mne na sjezdovku, sparťansky do mne strčil a zašeptal: „Tak jeď, miláčku.“ V létě mě zas házel do jezírka a čekal, až vyplavu. Však se také maminka něco natrápila a řekla, že půjde-li to takhle dál, že se rozvede a odveze mne do pohraničí. Taky to udělala. Ale já už byl tehdá tak pokrokovej, že jsem zahájil řvoucí hladovku a ona mě musela zas vrátit tátovi. Pak, později, odletěla s bratříčkem do Ameriky. Koupili si tam prej ranč a žijou si tam dobře.

Táta mě každý ráno vodil do školky a zpět si mě braly všelijaké tety. Teta Hela mě vždycky brala do cukrárny, bulela a říkala: „Ty nešťastnej chudáčku.“ Teta Božena se zas pokaždé čertila, když mne měla obléknout, neboť já se nechtěl nechat ošahávat a každou chvíli jsem ji pokousal. Tetu Zuzku jsem měl nejraději. Mluvila se mnou jako s dospělým a nechávala mě kouřit. Zkrátka měl jsem maminek tucet a všichni mi je záviděli.

S tátou jsme chodívali na podzim pouštět draky. Slíbil mi, že si postavíme toho největšího a všichni budou čubrnět. Taky jo. Postavili jsme draka jak bombardér a když ho chytil vítr a on se nám utrh, mysleli nad Prahou, že nastal nálet a spustili sirény. Jó, takovej to byl drak. Ale to už mi bylo pět. To už jsem byl velkej chlap, jak táta říkal. A tak mě poslal samotnýho za babičkou do Brna. Posadil mě však mimoděk na jinej vlak, a tak jsem se ocitl sám v Budějovicích. Naštěstí se mne ujala jiná babička a ta mě pořád tak hladila po hlavě, až mi vyhladila horečku. Bylo to senza, když o mě pak pečovali policajti a já seděl na okrsku společně se zloději. Vodili je v poutech sem a tam a aby ode mě měli pokoj, tak mi taky jedny nasadili. Když si pro mne pak přišel táta, nevšiml si, že mám pouta, a doma jsme je museli řezat pilkou. Ale to už se mi blížilo šest a já měl jít do školy. Moc se mi tam nechtělo, a tak táta říkal, ať dělám blbýho, že pudu až za rok. Školní komise se opravdu na mě dívala jak tetky do kočáru, a když jsem místo odpovědí šel chytat mouchy na okno, tak mě zas útrpně pustili. Bylo to žůžo. Byl jsem ve školce nejstarší, a tak už jsem mohl tátovi nosit i svačiny domů. Táta mou školkou ušetřil peníze, a tak mohl koupit chajdu. No, ona to byla spíš taková maringotka bez kol, ale byla u lesa a měla kamna, takže jsme na ni jezdili i v zimě.

Táta šel přede mnou a já skákal do jeho dlouhých stop za ním. Na chatě rozsvítil petrolejku, nabral do škopku vodu a zatímco já drkotal zuby, on roztápěl kamna. Jen se však udělalo v boudě vlažno, musel zas otevřít dveře, protože komín vždycky hulil dovnitř. Pak kamna obvykle čapla a začalo být pomalu krásně. Táta si udělal grog, mě slabej a pak ucpával fuky nebo pouštěl myši, co se přes tejden chytly do pasti. Většinou se zas jinudy vrátily, ale to nám bylo šumafuk. Zbytek vody z hrnce nalil do lavoru a oba jsme do něj ponořili své zmrzlé nohy. Křičeli jsme a syčeli a pak si lebedili a zpívali ty jeho srandovní rýmovačky. Pokaždé spustil jinou, ale vždycky sprostou. Někdy jsme vytáhli dámu a hráli žravou. Protože však pokaždé nějaké figurky sežraly myši, tak jsme hráli tím, co bylo po ruce. Třeba knoflíky nebo špunty a ten, kdo prohrál, musel špunt otřít do sazí a druhej mu mohl kamkoli na tvář vsadit puntík. To táta byl jednou celej kropenatej a já měl zas kroužek na nose, až jsme se řehtali jak koně. Táta ještě před spaním ohřál konzervu nebo špekáček nebo, a to jsem měl nejradši, hrachovku v kostce. Říkali jsme si, jaká je to lahoda, a pak jsme šli pomalu na kutě. Já spal na palandě a táta ještě zavoněl posledním rumem. Pak sfoukl petrolejku, přiložil a tiše zalehl. Přes děravej komín běhaly po dveřích plamínky a promítaly nám jinej svět. Nejkrásnější biograf. Táta myslel, že spím, ale já ho vždycky překvapil a zaškemral, ať začne vyprávět nějakou historku. Buď tu o zloději nebo tu o bábě Kubrišce. Bylo nám zkrátka s tátou fajn.

Přišlo léto a já chodil s tátou na ryby. Táta hlídal splávek a já porybnýho. Jednou nás načapal a táta to hodil na mě, že teď právě přišel a právě mi chtěl domluvit. To od něj nebylo hezký, ale zabralo to a porybnej šel po svých. Táta říkal, že lhát se může, když jde o dobrou věc. Štika byla fakt dobrá věc. Jindy jsme chodili s tátou zas na houby. Před polednem jsme se vraceli a ještě hladoví se posadili na paseku u chajdy. Slunce už začínalo pomalu hřát a táta se položil pokaždé do trávy a ptal se, co vidím nahoře v mracích. Já viděl tlamu lva a on paláce plný zlata. Já viděl hřívu a on vlasy tety Boženy. Pak se najednou otočil a začal mě šimrat, škádlit a škrabat neoholenými vousisky. Snídaně pak byla skvělá. Jednou k nám na snídani přišel jeden chlap a chtěl jakési povolení k chajdě. Táta ho neměl a já tušil, že z toho bude zle.

Nastal podzim a já rukoval přece jen do školy. Bylo marné mé divadlo i fňukání. Začla vojna. Psal jsem levačkou, šišlal a učitelky ze mě byly štajf. Táta říkal, ať si z nich nic nedělám a pak nás pozvali oba k soudu. Byl tam ten chlap z chajdy a taky máma a učitelky. Pánové za stolem se mě pořád ptali, jestli nemám hlad a co jsem měl k obědu, a když jsem řek, že hrachovku a nic k tomu, tak zakroutili hlavami a řekli, že mě tátovi vezmou. Táta tam seděl smutně sám, omluvně na mě krčil rameny, a pak mě odvezli k mámě, která vůbec nebyla v Americe, ale přeci jen v pohraničí. Táta říkal, že když je člověku smutno, tak mu roste kořínek a stává se chlap. A chlap musí něco vydržet. A taky říkal, že první, kam půjde, půjde za mnou a zase si mě vezme. Protože my dva, já a můj táta, jsme největší kámoši pod těmihle mraky. A vůbec nevadí, že já v nich vidím hřívu lva a on třeba vlasy tety Boženy.

Copyright © 2000